Náš „nultý ročník“

O tom, že u nás létají hendikepovaní piloti s UL letadly, už čtenáři Pilota vědí. Kdo by si však myslel, že se tihle lidé spokojí jen s tím, že se k lítání dostanou, je na omylu.
Dokladem jsou toho jména dvou z nich v letošní výsledkové listině Poháru Petra Tučka - Pavel Vindyš a Marián Vilhan. I když nejsou v žebříčku nijak vysoko a absolvovali jen dvě kola, s přihlédnutím k tomu, že jde o vozíčkáře, je tohle úžasným příkladem jejich houževnatosti. Čtyřicetiletý Marián Vilhan z Milovic je po automobilové nehodě odkázán na vozík už šestnáct let. Mimo toho, že se dál věnuje své práci finančního makléře, se podílel například na rozjezdu florbalové federace vozíčkářů a na prodeji upravených vozidel s ručním ovládáním pro hendikepované. Ještě jako plně pohyblivý se párkrát svezl v letadle i ve vrtulníku, ale sám nikdy předtím nelétal. K aktivnímu létání se dostal až před třemi lety, když mu stejně „postižený“ kamarád Pavel Vindyš zavolal, zda by se nechtěl podílet na pořízení letadla a jeho úpravách na výhradně ruční řízení. Šlo o letňanského Coyote, se kterým se potom v Letňanech učili létat ještě s Honzou Lukešem. A s tím samým letadlem, na tom samém letišti se letos v červnu tito dva chlapi stali prvními hendikepovanými účastníky navigační soutěže v historii našeho létání.

Mariáne, co Vás k účasti v Poháru Petra Tučka přivedlo? Je to vlastně přesně to, co děláme s instruktorem ve výcviku.
Létáme teď s Peterem Márou v Mladé Boleslavi a dost se s námi zaměřuje na navigaci a preciznost přistání, abychom se vyhnuli riziku, že někde zabloudíme, případně nepřistaneme (smích). A když jsme se dověděli, že je v Letňanech Kufr Honzy Lukeše, chtěli jsme na něj, protože Honza Lukeš to létání s námi právě tam rozjížděl.

Jak se vám na soutěži líbilo?
Bylo to úplně super. Hlavně atmosféra a možnost využít své dosud nabyté znalosti. Je to trochu náročnější na práci s mapou, protože my nemáme tak volné ruce, abychom mohli třeba držet prst nebo listovat v mapě či ve fotkách. Ale hrozněnás to bavilo a tak jsme rádi ještě letěli na další kolo do Hradce Králové.

Jak se vám to povedlo „zaletět“, našli jste fotky, znaky? Trefili jste časy? Co třeba přistání do decku?
Udělali jsme si přípravu, snažili se co nejvíce před závodem načíst trať, udržet traťovou rychlost, fotografie jsme také našli v hojném počtu (díky znalosti terénu jsme již některé natipovali dopředu), dobré počasí také pomohlo, přistání bylo také docela slušné a překvapilo mě, že někteří deck trefili ještě hůře než my… Náš Coyote s upraveným chlazením zvládal teploty přes 30 °C bez problémů. Pocit po soutěži nádherný, je to opravdu neskutečné, zaletět si takovou parádní navigační trať… Před několika lety pro mě naprosto nepředstavitelné a vděčíme za to právě LAA!

A jak jste byli spokojeni se svými výsledky?
V Letňanech jsme zaletěli docela dobře a bodově bychom se umístili v amatérské kategorii PPT docela slušně - Pavel by byl asi čtvrtý, já pátý. Ale protože se mnou a Pavlem letěl jako navigátor Petr Bucháček, jeden a týž člověk opakovaně, což nás mohlo zvýhodnit, tak se naše výsledky započítaly pouze do neoficiální kategorie soutěže - Kufru Honzy Lukeše, který není tak svázán pravidly oficiálního sportovního řádu. Přestože jsme letěli každý zvlášť s Petrem, tak nám ředitel „Kufru“ jako jedné sdružené posádce udělil zvláštní cenu pořadatele s titulem „Největší srdcaři“. Zohlednil při tom skutečnost, že nám do toho Petr opravdu moc nekecal a nechal nás letět a navigovat, jako kdybychom letěli sami. V Hradci, kde s námi letěl jako navigátor v obdobném duchu náš instruktor Peter Mára, se nám výsledky do PPT už započítaly.

Dobře, že vás takový renonc ve vašem „prvním kole“ neodradil. Hodláte se soutěžení věnovat dál?
Příští rok bychom rádi létali celou sezonu. Jsme domluveni s Peterem Márou, že se nám ještě bude věnovat a vybaví nás dalšími informacemi, abychom potom „nedělali ostudu“. Tohle byl takový náš „nultý ročník“.

Máte v úmyslu tvořit posádku jen z vozíčkářů?
To by sice také bylo možné, ale protože letadlo nemáme technicky tak „vychytané“,abychom na veškerou manipulaci s ním nikoho nepotřebovali, budeme raději vždycky létat s někým, kdo normálně chodí. Taky hraje roli to, že normálně chodíme do práce a času máme na vše stejně, jako každý jiný, atd…

To vlastně dává velký smysl, mít pro jistotu u sebe někoho, kdo případný problém „oběhá“, a navíc můžete soutěžit mezi sebou.
To rozhodně, i když nemyslím, že by chtěli všichni soutěžit; ale ambiciózní bývají lidi po úrazech hodně. Máme teď ještě dalšího zájemce o létání, mladého kolegu po zásahu bleskem. Je moc šikovný a chytrý, jde mu to, ale otázkou zůstává, jestli dostane vzhledem k utrpěným traumatům zdravotní způsobilost. Ta je pro létání zásadní. Samotná nehybnost dolních končetin a i části trupu není při použití vhodných kompenzačních pomůcek v letadle problémem!

Vypadá to tedy, že o létání zájem mezi hendikepovanými je…
Odhaduji, že by se desítka zájemců o létání s ultralighty mezi vozíčkáři u nás mohla najít, aktuálně je nás šest. Ono to totiž nemá konkurenci – finančně tenhle sport
není zas tak nedostupný, člověk nemusí být milionář, aby mohl létat. Ve srovnání s jinými, např. vrcholovými sporty, to jde. Navíc zakládáme sdružení Aves Bohemica,
které má za cíl zpřístupnit létání právě hendikepovaným, a to i například rogala a paragliding, atd. Chceme se zabývat jednak propagací létání paraplegiků, ale také
možnostmi úprav letadel pro létání hendikepovaných, zajištěním výcviku, pořádání workshopů, financováním, navázáním kontaktu se zahraničními organizacemi. Zkrátka vším, co by podobně postiženým létání umožnilo a zpřístupnilo novinky ze světa. Mimo Coyota máme k dispozici také unikátní letoun s tlačnou vrtulí a extrémně nízkým podvozkem Sparrow ML od Wolfsbergu, který je mimořádně ergonomicky vhodný pro vozíčkáře. Všechny naše aktivity ale samozřejmě musíme dělat v koordinaci s hlavním provozním inspektorem Doubkem a leteckým lékařem MUDr. Melechovským, aby to bylo v mezích předpisu. Každopádně, chtěli bychom hlavně dál rozvíjet odkaz Honzy Lukeše, který s námi před třemi roky začal létat a věnoval se nám. Nikdy na něj nezapomeneme, protože pro nás strašně moc udělal.

Přeju Vám i ostatním hendikepovaným pilotům, současným i budoucím, aby se to dařilo! Děkuji za rozhovor a přeju Vám osobně hodně úspěchů nejen v létání, ať už budete soutěžit, nebo ne!
S Mariánem Vilhanem si povídal Vojta Šaman

Zdroj: časopis Pilot 11/2018 - autor Vojta Šaman