Kurz měl původně probíhat od 14.9. do 16.9., ale z důvodu nepříznivého počasí byl začátek odsunut na 15.9.
V pátek 14.9. se skutečně letět nedalo. Nízká oblačnost nedávala moc nadějí na úspěšný přelet a tak jsem čekal, jestli se počasí nějakým zázrakem umoudří. Odpoledne se původně jednolitá vrstva oblaků protrhává a já mám příležitost ke vzletu, abych se podíval, jaká je situace v okolí. Nedělám si ale velké naděje, což se mi potvrzuje ještě před Vyškovem, kde základny oblaků klesají níž a níž, takže je jasné, že přes vrchovinu to nepůjde. Po půlhodině se vracím na LKKM, parkuji letadlo a doufám, že zítra to bude lepší.

V sobotu ráno to opravdu vypadá podstatně lépe a kromě kouřma do asi 1000 stop a lokálních mlh je krásné počasí. Po vzletu tedy mířím přímým kurzem na Žamberk doufaje, že se situace cestou nezhorší. Jakmile ale opouštím nížinu řeky Moravy, začíná se přede mnou zahušťovat nízká oblačnost. Letím sice vysoko nad ní, ale po chvíli je jasné, že přede mnou to už 4/8 pro VFR let nejsou. Můžu se tedy vrátit nebo přistát na nejbližším letišti. Kontroluji situaci na letištích po trase, prostřednictvím webkamer a na LKVR vidím "azůro" takže volím druhou variantu a začínám vyklesávat, abych se mezerou mezi oblaky dostal co nejblíže letišti v Moravské Třebové. Tam vyčkávám spolu s dalšími piloty, až se oblačnost protrhá a zvedne. To se děje po poledni, kdy pokračuji dál směrem na Vrchlabí.

Druhá část trasy sice taky není žádná sláva, ale přeci jen je to letové. Do Vrchlabí jsem myslím dorazil poslední a tak netrvá dlouho a můžeme začít cvičit. Po úvodním briefingu s panem Doubkem, vyfasujeme každý "svého" instruktora a začínáme drilovat podle stanovené osnovy. Pepa Rýdl, který mně měl oba dny ve spárech, mě seznamoval s pro mně neznámým horským terénem a musím říct, že mi létání s ním dalo opravdu hodně. Asi mi vyhovuje intenzívní, náročnější způsob přípravy, kdy má člověk možnost se takříkajíc "otlouct". Otlouct se ale nesmělo letadlo, takže se vše pilovalo ke spokojenosti instruktora Pepy i mé. Okruhy, přistání, ostré zatáčky, nouzáky, cizí plochy, to byl náš chleba po tyto dva dny. Každá úloha se létala až do úplného zvládnutí, jinak by to celé vlastně ani nemělo smysl. V neděli jsme začínali za svítání, abychom dohnali skluz z chybějícího pátečního odpoledne. Vzduch byl zrána klidný, po zážitcích z předchozího dne příjemná změna a pozvolný nástup termiky a větru člověk tolik nevnímá. Počasí ale bylo po oba dny dobré a nepotkaly nás žádné záludnosti v podobě srážek nebo silného větru, kvůli kterým bychom museli na zem. I zpáteční cesta už proběhla bez mezipřistání a nečekaných překvapení.

Velký dík patří Letecké amatérské asociaci za pořádání a financování celé akce. A samozřejmě taky panu Doubkovi a všem instruktorům, kteří věnovali svůj čas nám, místo aby byli třeba se svými rodinami. Podobné akce bychom rádi pořádali pro nás a naše kolegy vozíčkáře, až se naše řady rozšíří.

Marek Maňur