Nechodí, ale létají

Dnes už nikoho nešokuje, že se vozíčkáři potápějí nebo skáčou s padákem. ovšem pilotování letadla? Už i v České republice je prvních pět nechodících průkopníků na báječných létajících strojích.

Křídla jim sice dávají „jen“ ultralehká letadla, ale i tak jde o krásnou zálibu a především ukázku dalšího posunutí hranic možného. Většina laiků má pilotování za náročnou činnost pro hrstku vyvolených. Vždyť vzepřít se gravitaci a naplnit tak odvěký lidský sen má v sobě stále cosi magického.

Z historie známe příklady válečných pilotů, kteří se po ztrátě nohou vrátili do kokpitu. Kdo by neznal legendárního Meresjeva? Jenže v tom- to případě se jedná o skutečné vozíčkáře po úrazu míchy, kteří před svým úrazem neměli s pilotováním nic společného.

V zahraničí má létání nechodících delší historii a zpoza hranic také doslova přiletěla inspirace k nám – to když se letecký nadšenec Petr Bucháček z pražského Aeroklubu Letňany vrátil se svým letadélkem Piper J3 Cub z dlouhé výpravy po Evropě. „Na jednom letišti v Itálii jsem si všiml skupiny vozíčkářů. Dali jsme se do řeči, pozvali mě na večeři a já se dozvěděl, že se tu létání věnuje hned sedm vozíčkářů, a jeden z nich je dokonce předseda místního aeroklubu! Ukázali mi svoje speciálně upravená ultralehká letadla a já viděl, jak je to snadné,“ vzpomíná Petr.

Nadchl se pro myšlenku, že by se něco podobného mohlo rozvinout i v České republice. Po návratu tedy kontaktoval asociaci paraplegiků CZEPA a ke konci roku 2015 uspořádal seminář, na kterém představil dvaceti přihlášeným možnosti létání na paraglidu, rogalu a tzv. ultralightech neboli letadlech do 450 kg.

Skoro JaKo v autě?

Ze semináře se také nakonec vyklubala pětice budoucích nechodících avioniků z různých koutů republiky. Ke spolupráci přizval Petr také doktora Davida Melechovského, leteckého lékaře. To aby bylo vše podchyceno podle regulí. Létání vyžaduje zodpovědný přístup a vozíčkáři jsou dvojnásob pod drobnohledem. Při našem setkání bylo znát, že všichni zainteresovaní velmi dbají na to, aby nevznikl ani náznak pochybnosti o bezpečnosti celého podniku. Není divu, létání není nikdy zcela bez rizika, což dokládá i smrt instruktora Jana Lukeše z Letňanského aeroklubu, který se společně s Petrem Bucháčkem pod dohledem Letecké amatérské asociace ČR v počátku velmi intenzivně podílel na výcviku pilotů-vozíčkářů.

I přes tuto nešťastnou událost se ale v projektu podařilo zdárně pokračovat a vozíčkáři Marek Maňur, Ladislav Podnecký, Lukáš Šmejc, Pavel Vindiš a Marian Vilhan tak mohli dál realizovat svůj sen. Se všemi jsme se měli možnost vidět na letošním leteckém dni v Mladé Boleslavi, kde se poprvé mohla tahle parta oficiálně představit veřejnosti i se svými třemi speciálně upravenými stroji – Coyote 2 Rans, Tecnam P92-J a Sparrow ML.

Úpravy letadla jsou na první pohled překvapivě jednoduché: kromě klasického kniplu prostě přibyla ještě jedna páka připojená k pedálům. Systém není nepodobný ručnímu ovládání v autě, existují různé typy, tento prý představuje nejlepší poměr mezi výkonem a cenou. A jelikož se jedná o opravdu malá letadla, ani nastupování z vozíku překvapivě není tak složité. Fyzicky zdatný paraplegik ho zvládne sám nebo s jistou dopomocí. Jen je třeba se vypořádat s poněkud stísněným prostorem.

Výzvu představuje přeprava samotného vozíku, ani to však není neřešitelný problém, což dokázal Marek Maňur, který se svým P-92 přiletěl do Mladé Boleslavi sám z Kroměříže.

Marek je také zatím jediným vozíčkářem u nás, který už získal pilotní licenci. A také je prvním samostatným vlastníkem speciálně upraveného letadla. „Dělám to pro radost, určitě to v mém případě nelze brát jako dopravní prostředek. Hlavní problém je s vozíkem. Potřebuji pomoc s jeho naložením. A taky předletová příprava není tak snadná. Když se to všechno sečte, je jednodušší jet autem. Takže jde vysloveně o potěšení z létání,“ vysvětluje Marek, který si vlastní letadlo pořídil kvůli úspoře času a peněz. „Kdybych měl kvůli pár hodinám ve vzduchu dojíždět přes celou republiku, bylo by to neúnosné,“ dodává.

NáKladné, ale dostupné

Pro představu – v privátní letecké škole se platí přibližně 2700 korun za hodinu. Vlastní letadlo se údajně vyplatí při nalétání alespoň 60 hodin ročně. A na kolik takový ultralight vyjde? Podobně jako u aut pochopitelně záleží na výkonu, konstrukci, vybavení a stáří. Pavel Vindiš a Marian Vilhan si například společně pořídili 25 let starého Coyota 2, jehož cena se v daném stavu blíží půl milionu. „Jednou mi Pavel zavolal, jestli nechci koupit letadlo. V první chvíli jsem si myslel, že se zbláznil,“ říká s úsměvem Marian a dodává: „Pro- dal nám ho po dohodě letňanský aeroklub a udělali nám krásnou cenu. Nový by vyšel tak na milion a čtvrt.“

Kromě pořizovacích nákladů je pochopitelně potřeba počítat s palivem (asi 10 l na 100 km), pronájmem hangáru (asi 2000 měsíčně) a u dosud nelicencovaných letců s platbou instruktorovi (přibližně 500 korun na hodinu). „Reálné náklady na provoz našeho letadla jsou 1500 korun za hodinu včetně paliva. Za zhruba tuto částku si také po dokončení výcviku naše letadlo bude moci zapůjčit každý vozíčkář s platnou pilotní licencí,“ vypočítává Marian Vilhan.

Velký podíl na rozvoji létání vozíčkářů u nás má i inspektor provozu ultralehkých letadel Petr Mára, který podle slov Mariana Vilhana umí pilotovat snad všechno, co v oblasti ultralehkých a historických letadel existuje. „Náhodou jsme se potkali tady na mém domovském letišti v Mladé Boleslavi. Zjistil jsem, že nám nebe seslalo člověka, který je velmi zkušeným instruktorem i konstruktérem letadel. Měli jsme tu zaparkované éro, ale nevěděli a ne- uměli jsme prakticky nic. Hned se s námi proletěl. Ohromně nám pomohl a pomáhá,“ říká Marian.

Petr Mára pak se zápalem popisuje specifika pilotování vozíčkářů: „Každý si hledá individuální způsob, jak svůj handicap eliminovat. I když máte přístroje, pilot musí letadlo především cítit. Obvykle se tak děje prostřednictvím zadku, když to řeknu popravdě, jenže když tuhle část těla necítíte, musíte chování letadla vnímat jinak. Třeba skrze záda připoutaná k sedačce, jako když máte na zádech ruksak,“ líčí muž, který už podle kalendáře dosáhl seniorského věku, nikoliv však svým elánem.

A pokračuje: „S ručním ovládáním je nezbytné se přesně naučit sérii postupných úkonů. Vše se musí zautomatizovat, protože v určitých situacích má pilot-vozíčkář doslova plné ruce práce, především při přistání. A krizovým situacím, kde je to ještě náročnější, se musí předcházet opatrností. Nikdo nestojí o nouzové přistání, kdy zůstane stát sám v letadle někde v poli bez vozíku, který zůstal na letišti.“

Všechno jde

Běžný výcvik trvá minimálně 20 letových hodin, u vozíčkářů je to přinejmenším o pět víc. Na licenci průměrně tak 40. A zatímco přímý let a zatáčky procvičuje na začátku chodící nováček tři hodiny, nechodící na to potřebuje hodin přibližně deset.

Piloti-vozíčkáři musí také navíc oproti běžným kolegům používat podle typu postižení kompenzační pomůcky předepsané leteckým lékařem. Ty fixují nohy a trup k sedačce, aby nedošlo např. při prudších manévrech či poryvech větru k nějakému vzpříčení končetin nebo nechtěnému posunutí těla.

Fascinující je, že po nabrání zkušeností může být vozíčkář velmi samostatný i v obstarávání letadla. „Když se všechno technicky podchytí, dá se zvládnout prakticky cokoliv. Ještě trochu řešíme otevírání hangáru a tankování paliva, ale jinak si letadlo například sami servisujeme a dokážeme ho i bez pomoci vytáhnout na plochu s využitím elektrického vozíku,“ líčí Marian Vilhan. A svoje slova hned dokazuje, když jednou rukou zhoupne příď zaparkovaného letadla do vzduchu. Je opravdu ultralehké. Létání s ním je sice o něco těžší, ale je pro něj a další vozíčkáře možné!

A co je aktuálním cílem těchto průkopníků? Především dokončit výcvik. Všichni by se pak rádi pravidelně zúčastňovali leteckých sou- těží v ČR a příští rok plánují doletět na návštěvu za piloty-vozíčkáři ve Francii a Itálii. V neposlední řadě pak chtějí umožnit výcvik všem vozíčkářům, kteří o rekreační i sportovní létání projeví zájem.

Zdroj: časopis Můžeš 9/2018 - autor: Radek Musílek